(korespondent, Říman, 61 - cca 112 n. l.)

Úvod

Plinius mladší byl úspěšný právník, správce a spisovatel starověkého Říma. V mnoha podrobných dopisech ( "Epistulae" ) přátelům a spolupracovníkům, se stal jedním z nejznámějších římských spisovatelů.

Gaius Plinius Caecilius Secundus (v anglicky mluvícím světě známý jako Plinius the Younger, aby se odlišil od svého strýce Gaia Plinia Secunda nebo Plinia Staršího) se narodil v roce 61 n. l. v Novum Comum (dnešní Como v severní Itálii). Pocházel z vysokého jezdeckého stavu, nižšího ze dvou římských aristokratických řádů, které si v rané době monopolně udržovaly vyšší civilní a vojenské úřady.Římská říše.

Jeho otec zemřel, když byl Plinius ještě malý, a adoptoval ho jeho strýc Plinius Starší, slavný autor spisů "Naturalis Historia" Během strýcovy četné nepřítomnosti ve státních záležitostech žil s matkou a nějaký čas ho doma vychovával konzul a vojevůdce Lucius Verginius Rufus (který později potlačil povstání proti císaři Neronovi a poté odmítl císařskou korunu).

Za dalším vzděláním odcestoval také do Říma, kde ho rétorice učil velký učitel a spisovatel Quintilian a kde se sblížil se svým strýcem, než ten zemřel při výbuchu Vesuvu v roce 79 n. l. Jako dědic úspěšného strýcova majetku zdědil několik velkých statků a impozantní knihovnu.

Byl považován za čestného a umírněného mladého muže a rychle stoupal v "cursus honorum", řadě civilních a vojenských úřadů Římské říše. V roce 81 n. l. byl zvolen členem rady deseti a ve svých dvaceti letech postoupil do funkce kvestora (což bylo pro jezdce neobvyklé), poté tribuna, prétora a prefekta a nakonec konzula, nejvyššího úřadu v říši.

Začal působit v římském právním systému, proslul jako žalobce a obhájce řady provinčních guvernérů, dokázal přežít nevyzpytatelnou a nebezpečnou vládu paranoidního císaře Domiciána a prosadil se jako blízký a důvěryhodný poradce jeho nástupce, císaře Trajána.

Byl blízkým přítelem historika Tacita a zaměstnával také životopisce Suetonia, ale stýkal se i s mnoha dalšími známými intelektuály té doby, včetně básníka Martiala a filozofů Artemidora a Eufrata. Třikrát se oženil (ačkoli neměl děti), poprvé v pouhých osmnácti letech s nevlastní dcerou Veccia Procula,za druhé dceři Pompeie Celerině a za třetí Calpurnii, dceři Calpurnia a vnučce Calpurna Fabata z Comumu.

Předpokládá se, že Plinius zemřel náhle kolem roku 112 n. l. po svém návratu do Říma z dlouhodobého politického působení v neklidné provincii Bithynie-Pontus na černomořském pobřeží Anatolie (dnešní Turecko). Svému rodnému městu Comum odkázal velkou sumu peněz.

Plinius začal psát ve čtrnácti letech, kdy napsal tragédii v řečtině, a během svého života napsal množství básní, z nichž většina se ztratila. Byl také známý jako významný řečník, ačkoli se zachovala pouze jedna jeho řeč, a to "Panegyricus Traiani" , velkorysý projev na oslavu císaře Trajána.

Nejrozsáhlejším dochovaným Pliniovým dílem a hlavním zdrojem jeho spisovatelské pověsti jsou však jeho spisy. "Epistulae" , řada osobních dopisů přátelům a spolupracovníkům. Dopisy v knihách I až IX byly zřejmě napsány speciálně pro publikaci (což někteří považují za nový literární žánr), přičemž knihy I až III byly pravděpodobně napsány mezi lety 97 a 102 n. l., knihy IV až VII mezi lety 103 a 107 n. l. a knihy VIII a IX pokrývají období 108 a 109 n. l. Dopisy knihy X (109 až 111 n. l.), někdy označované jakojako "Korespondence s Trajánem" , jsou adresovány císaři Trajánovi nebo od něj osobně a jsou stylisticky mnohem jednodušší než jejich předchůdci, protože nejsou určeny k publikování.

Na stránkách "Epistulae" jsou jedinečným svědectvím o dějinách římské správy a každodenním životě v 1. století n. l. a obsahují množství podrobností o Pliniově životě v jeho venkovských vilách, jakož i o jeho postupu v posloupnosti veřejných funkcí, jimiž se ve starověkém Římě řídili ctižádostiví politici. Za zvláštní pozornost stojí dva dopisy, v nichž popisuje výbuch Vesuvu v roce 79 n. l. asmrt jeho strýce a učitele Plinia Staršího ( "Epistulae VI.16" a "Epistulae VI.20" ) a v jedné z nich žádá císaře Trajána o instrukce týkající se oficiální politiky vůči křesťanům ( "Epistulae X.96" ), který je považován za nejstarší vnější zprávu o křesťanské bohoslužbě.

• "Epistulae VI.16 a VI.20"
• "Epistulae X.96"