(Komedie, řečtina, 425 př. n. l., 1234 řádků)

Úvod

"The Acharňané" (řec: "Akharneis" ) je nejstarší z jedenácti dochovaných her starořeckého dramatika. Aristofanes , a klasika silně satirického dramatického žánru známého jako Stará komedie. Poprvé byla uvedena v roce 425 př. n. l. a získala první místo na festivalu v Lenii. Hlavní hrdina Dikaiopolis zázračně získá soukromou mírovou smlouvu se Sparťany a užívá si výhod míru navzdory odporu některých svých athénských spoluobčanů.

Hra začíná scénou, kdy Dikaiopolis sedí zcela sám na Pnyxu (pahorku, kde se athénské shromáždění schází k projednávání státních záležitostí) a vypadá znuděně a frustrovaně. Dává najevo svou únavu z peloponéské války, touhu vrátit se domů do své vesnice, netrpělivost se shromážděním, které nezačíná včas, a své odhodlání vysmívat se řečníkům v athénském shromáždění, kteří nechtějídiskutovat o ukončení války.

Když se někteří občané dostaví a denní jednání začne, tématem důležitých řečníků, kteří na shromáždění promluví, není podle očekávání mír a Dikaiopolis, věrný svému dřívějšímu slibu, hlasitě komentuje jejich vystupování a pravděpodobné motivy (např. velvyslanec, který se nedávno vrátil z dlouholetého pobytu na perském dvoře a stěžuje si na okázalé pohostinství, které musel snášet),a velvyslanec, který se nedávno vrátil z Thrákie a který viní ledové podmínky na severu ze svého dlouhého pobytu na náklady veřejnosti atd.).

Na shromáždění se však Dikaiopolis setká s Amfitheem, mužem, který tvrdí, že je nesmrtelným pravnukem Triptolema a Démétér, a který navíc tvrdí, že může se Sparťany dosáhnout míru "soukromě", za což mu Dikaiopolis zaplatí osm drachem. Když Dikaiopolis a jeho rodina oslavují svůj soukromý mír soukromou oslavou, jsou napadeni Chórem, davem složeným ze Sparťanů.staří zemědělci a uhlíři z Acharnae (titulní Acharňané), kteří nenávidí Sparťany za zničení jejich farem a kteří nenávidí každého, kdo mluví o míru. Zjevně nejsou přístupní racionálním argumentům, a tak Dikaiopolis popadne jako rukojmí koš acharňanského dřevěného uhlí a požaduje, aby ho starci nechali na pokoji. Ti souhlasí, že Dikaiopolise nechají na pokoji, pokud ušetří dřevěné uhlí.

Vzdá se svého "rukojmí", ale přesto chce staříky přesvědčit o spravedlnosti své věci a nabídne jim, že bude mluvit s hlavou na špalku, jen když ho vyslechnou (i když má trochu obavy poté, co ho Kleon zatáhl k soudu kvůli "loňské hře"). Vydá se vedle do domu známého spisovatele Euripides o pomoc s protiválečným projevem a o zapůjčení žebráckého kostýmu z jedné z tragédií. Takto oděn jako tragický hrdina v převleku za žebráka a s hlavou na špalku přednese před chórem Acharňanů svůj odpor k válce a tvrdí, že vše začalo kvůli únosu tří kurtizán a pokračují v něm jen ziskuchtivci pro osobní prospěch.

Polovinu chóru si svými argumenty získá a druhou ne a mezi znepřátelenými tábory se strhne rvačka. Rvačku přeruší athénský generál Lamachus (který shodou okolností bydlí také vedle), kterého se pak Dikaiopolis vyptává, proč on osobně podporuje válku proti Spartě, zda je to z pocitu povinnosti, nebo proto, že za to dostává zaplaceno. Tentokrát se celáChór si Dikaiopolis svými argumenty získá a začne ho přehnaně chválit.

Dikaiopolis se pak vrací na scénu a zřizuje soukromý trh, kde může s nepřáteli Athén pokojně obchodovat, a různé vedlejší postavy přicházejí a odcházejí za fraškovitých okolností (včetně athénského informátora nebo pochlebníka, který je zabalen do slámy jako kus keramiky a odvezen do Boeotie).

Zanedlouho dorazí dva zvěstovatelé, jeden svolává Lamacha do války, druhý svolává Dikaiopolise na slavnostní večeři. Oba muži odejdou podle výzvy a brzy se vrátí, Lamachus v bolestech ze zranění utrpěných v bitvě a s vojákem u každé ruky, který ho podpírá, Dikaiopolis vesele opilý a s tanečnicí na každé ruce. Všichni odcházejí za všeobecných oslav, kromě Lamacha, který odchází v bolestech.

"Acharňané" byl Aristofanes ' třetí a nejstarší dochovaná hra. Poprvé byla uvedena na festivalu v Lenii v roce 425 př. n. l. spolupracovníkem Kallistratem v zastoupení mladého Aristofanes , a získala první místo v dramatické soutěži.

Hra je pozoruhodná svým absurdním humorem a nápaditou výzvou k ukončení peloponéské války proti Sparťanům, která v době vzniku hry probíhala již šestým rokem. Představuje také autorovu oduševnělou reakci na jeho stíhání, které rok předtím zahájil významný athénský státník a proválečný vůdce Kleón ( Aristofanes byl ve své předchozí hře obviněn z hanobení athénské polis, "Babylóňané" , nyní prohraný), čímž dal najevo své odhodlání nepodlehnout demagogovým pokusům o zastrašování.

Stará komedie byla vysoce aktuální formou dramatu a očekávalo se, že diváci budou znát velké množství osob, které jsou ve hře jmenovány nebo na které se naráží, v tomto případě Perikla, Aspasia, Thukydida, Lamacha, Kleóna (a několik jeho příznivců), různé básníky a historiky včetně těch, kteří se ve hře objevují. Aischylos a Euripides a mnoho dalších.

Stejně jako většina Aristofanových her, "Acharňané" obecně se řídí konvencemi staré komedie, včetně masek, které karikují skutečné lidi (na rozdíl od stereotypních masek tragédie), využití samotného divadla jako skutečného dějiště děje, častého parodování tragédie a neustálého a nemilosrdného popichování a zesměšňování jak politických postav, tak i všech osobností známých divákům, Aristofanes byl vždy inovátorem a nebál se do svých děl zapojit variace na tradiční struktury, veršové formy apod.

Sám autor se často stává hlavním terčem posměšného humoru hry, protože se výslovně ztotožňuje s hlavním hrdinou Dikaiopolisem. Postava Dikaiopolise mluví o tom, že je stíhán kvůli "hře z minulých let", jako by byl sám autorem, což je neobvyklý případ, kdy postava jednoznačně mluví mimo postavu jako autorův mluvčí. V jednu chvíli sborho posměšně líčí jako největší zbraň Athén ve válce proti Spartě.

• Český překlad (Internet Classics Archive): //classics.mit.edu/Aristophanes/acharnians.html
• Řecká verze s překladem slovo po slově (projekt Perseus): //www.perseus.tufts.edu/hopper/text.jsp?doc=Perseus:text:1999.01.0023